Lékem na krizi mohou být vši

Krize nekrize, v těžké chvíli si národ poradí sám. Jeho nejlepší synové a dcery odvážně vystoupí z dožraného davu a stanou se nositeli revolučních řešení.

Tak třeba dcerunka jedné mé kamarádky, plavý andílek s vlasy do pasu. Před pololetní klasifikací ve čtvrté třídě ji učitelka přistihla, jak za bůra půjčuje svůj hřeben a neplatiče tluče do nosu, až kolem stříká červená.

Zájem učesat se před písemkami byl mimořádný. Proč? Ten, kdo z hřebene chytil vši, nemusel do školy. Andílek po karanténě netoužil, je známý šprt. Po čem toužil? Po vších. Lapenou breberku (s nepoškozeným reprodukčním zařízením) prodával dokonce za pětku.

Když jsem si dnes přečetl, jak Václav Klaus veřejně usoudil, že krize odejde sama, doporučilo bych mu přece jen nejmladší generaci. (Ostatně v těžké chvilce po ní sáhli i jiní kabrňáci.) Tam, kde mladý člověk prodává vlastní vši, že je něco ztraceno? Že máme pasivně čekat? Rozhodně ne! Při té dřině se najde i čas na požitky. Na jaké? Kdo (na sobě) pěstuje vši, nemusí se mýt.